Trocha volejbalové teorie
A. Selinger´s POWER VOLLEYBALL - 13. část
07.10.2010
Střehový postoj
Střehový postoj je postoj, který zaujímá každý hráč v „počátečním“ - nebo „výchozím“ - postavení*) v okamžiku, kdy je podávající připraven nadhodit si míč.
Střehový postoj by měl být uvolněný, ale současně přispívající následnému provedení rychlého pohybu. Zde popsaný postoj napomáhá rychlému pohybu, kterým je třeba reagovat na prudké nebo krátké podání před přihrávajícího hráče.
Chodidla by měla být umístěna poněkud dále od sebe, než je šíře ramen a pravá noha nepatrně nakročena před levou**). Špičky nohou by měly směřovat mírně k sobě. Váha těla by měla být rozložena převážně vpředu, na vnitřní straně obou nohou (na spodku kloubu palců obou nohou); neměla by být na patách.
Obr. 2: Střehový postoj švýcarských plážových reprezentantů českého původu - bratrů Lacigových - plně odpovídá současnému trendu i v šestkách: hráči nemusí mít paže spuštěné, ale opírají je volně o stehna - ostatní charakteristiky odpovídají Selingerově popisu.
Dostatečné přenesení váhy vpřed dosáhneme ohnutím nohou v kotnících směrem dopředu pod úhlem asi 70°, čímž se dostanou kolena před špičky nohou. Čím větší je pohyblivost hlezenního kloubu, tím méně tento postoj zatěžuje kolena.
Nohy jsou mírně pokrčeny v kolenou a trup je ohnut tak, že pomyslná přímka v prodloužení zad protne podložku pod úhlem asi 45°. Zadní část hlavy (týl) je také v prodloužení přímky zad. Ramena jsou uvolněna v poloze poněkud před koleny, paže visí volně ve vzdálenosti šíře ramen, dlaně obráceny dovnitř, ruce jsou v loktech ohnuty asi v úhlu 45 stupňů.
Po zaujetí střehového postoje se přihrávající hráč soustředí na podávajícího hráče soupeře a všímá si příznaků, které by mu prozradily záměry podávajícího - polohy a postavení nohou, vzdálenosti od koncové čáry, směru jeho pohledu a techniky podání. Jak podávající pokračuje v provádění podání, zaměřuje se přihrávající hráč stále více na jeho ruku. Oči pokračují sledováním pohybu udeřeného míče a používají přitom sít jako orientační bod. Hráč se snaží pozorovat spodní část míče a dostat se pod něj tak, aby jej přihrál.
Teprve po zhodnocení herní situace dospívá hráč k rozhodnutí o případné potřebě změnit postavení na hřišti a následně pak svůj postoj - hráč se pohybem dostává do místa, či postavení, a do postoje „pod míčem“, v němž vlastně teprve dochází k vlastnímu odbití míče. Po odbití pak hráč buď dokončuje pohyb – lokomoci nebo okamžitě přechází do střehového (vyčkávacího) postoje před další herní činností.
**) Tato formulace Selingera (či obou autorů) je zřejmě buď zcela zvyková nebo oběma autory nedomyšlená. Sami totiž v dalším textu nejen výrazně favorizují - z hlediska mechaniky odbití míče i z hlediska rozdělení hřiště na přihrávací zóny - přihrávání pohybem paží zleva doprava přes osu těla, ale také doporučují jeho téměř výhradní použití, prakticky na celé ploše pole - tedy v naprosté většině případů. A v souvislosti s touto technikou pohybu pak doporučují postoj levou nohou mírně vpředu.
Je tedy zřejmé, že největší počet odbití se podle autorů provádí pohybem zleva doprava, a tedy spíše s levou nohou vpředu. Přímý požadavek, mít ve střehovém postoji právě „pravou“ nohu vpředu, nemá tedy oporu ani v postoji, v němž se míč odbíjí, ani v mechanice zahajování pohybů, o nichž jednak předem nevíme, kterým směrem povedou, jednak obecně nemůžeme předem říci, v kterém místě pole je budeme zahajovat.
Proto, a to považuji za nejpodstatnější, současné názory na techniku odbíjení při přihrávce - jak se o nich zmiňujeme ještě také dále - hovoří o postavení obou nohou ve střehovém postoji více méně na stejné úrovni a nikoliv o předsunování kterékoliv z nich.
Autor: A. Selinger
Přeložili: M. Ejem, J. Jinoch, Z. Valášek
Zdroj: Zpravodaj ČVS
Číslo: 9
Rok: 2000